Božský zvukař Filip Blovský
Květen 11, 2026
Rozdíl mezi zvukařem a Bohem?
Bůh si nemyslí, že je zvukař
Přes den připravuje zakázky pro plzeňskou pobočku Trade FIDES, po večerech a víkendech stojí za mixážním pultem na koncertech, konferencích i velkých kulturních akcích. O zvuku, pokoře, splněných přáních i vysněných metách jsme si povídali s kolegou Filipem Blovským, pro kterého se koníček stal druhou profesí.
Jak dlouho u nás pracujete a na jaké pozici?
Do plzeňské pobočky Trade FIDES jsem poprvé nastoupil před pěti lety jako rozpočtář. Po krátké pauze mimo firmu jsem se rozhodl vrátit, když se mi naskytla příležitost přejít na pozici přípraváře realizace.
Takže teď s kolegy řeším přímo záležitosti, které se více týkají konkrétních zakázek – například objednávání materiálu. Zjednodušeně řečeno mi občas zazvoní telefon a slyším: „Potřebujeme toto, přivez to.“ A to je pro mě příjemná změna, protože se dostanu i do terénu a nesedím jen v kanceláři. Práce je díky tomu pestřejší, víc mě baví a nepůsobí tak stereotypně. Navíc máme v Plzni skvělý kolektiv, i to byl jeden z důvodů, proč jsem se rád vracel.
O vás se ví, že ve volném čase působíte jako zvukař. Jak jste se k tomuto koníčku dostal?
Od 13 let jsem hrál na kytaru a v patnácti letech jsem nastoupil do kapely, která si zvukaře nemohla dovolit. Všechno kolem zvuku jsme si tak řešili sami. Kluci v kapele byli tehdy už třicátníci a se zvučením měli zkušenosti, takže jsem se od nich hodně naučil – od stavění aparatury až po samotné nazvučení.
Před zhruba pěti lety se kapela rozpadla a já se rozhodl věnovat víc právě zvučení. Postupně se z koníčku stala druhá práce. Na kytaru a hraní si ale samozřejmě čas pořád najdu.
Jaký typ akcí nejčastěji zvučíte?
Je to hodně pestré – od konferencí přes koncerty rockových kapel, DJ produkce až po swingové orchestry. Právě big bandy mě baví nejvíc. Často v nich hraje i padesát muzikantů, kteří své nástroje opravdu ovládají. Zároveň je to velká výzva – musíte zvlášť nazvučit jednotlivé dechové sekce, mít připravené mikrofony na sóla a uhlídat celý zvukový obraz.
Nedávno jsem například zvučil Swingové Vánoce s Hrádeckým Big Bandem, který měl třicet členů, tři samostatné dechové sekce, housle, dudy a čtyři zpěvy. To je pak radost tuhle práci dělat.
Překvapí vás dneska ještě něco?
Prakticky pokaždé, když někam přijedu. Je to vlastně hodně podobné práci elektrikáře – pořád se učíte něco nového. Když si myslíte, že už toho hodně víte, zjistíte, kolik věcí ještě neznáte.
Kdysi jsem měl trochu pohádkovou představu, že přijedu, zapojím techniku a všechno bude fungovat. Ve skutečnosti ale každé místo vyžaduje úplně jiný přístup. Moderní zvukové systémy jsou dnes „chytré“, mají vlastní software, ale právě proto je potřeba je správně nastavit, načasovat a přizpůsobit prostoru. Velkou roli hraje i to, jak a kam se bedny nasměrují, aby měli všichni kvalitní poslech.
Co je podle vás nejdůležitější, aby člověk mohl tuto práci dělat dobře?
Existuje jeden hezký fór: rozdíl mezi zvukařem a Bohem je v tom, že Bůh si nemyslí, že je zvukař. Kdysi mi ho řekl kolega a hodně mě to naučilo pokoře.
Je důležité mít sebereflexi, připustit si chyby a hledat cesty, jak se jim příště vyhnout. Uvědomovat si, že to, co si myslíte, že víte, nemusí být vždy pravda. Prostě nebýt nafoukaný.
Jaký je Váš největší zážitek?
V posledním roce jsem měl možnost působit jako podiový technik po boku opravdových profesionálů v pražské Lucerně – a ne v Music Baru, ale přímo ve Velkém sále. V únoru to byl koncert RAEGA, v listopadu pak největší halloweenská show v České republice Wonderland Halloween.
Mým snem je jednou zvučit Lucernu jako hlavní zvukař. To je ale cíl spíš tak za deset let.